Děje se mi to každý den… Napadne mě myšlenka, která mi zůstane v hlavě a já vím, že se o ní potřebuji podělit. Dnes, mezi tím, co jsem si hrála s Natali a zároveň u toho fotila, jsem přemýšlela, zda nejsem hloupá, že jsem se nerozhodla pro to být „JEN“ mámou na mateřské. To, že se realizuju je sice moc hezký, ale ubírám čas, který bych mohla věnovat Natálce. Snažím se teda, abych všechno stíhala, což se mi samozřejmě nedaří a také se snažím, abych neměla pocit, že Nat nevěnuji dostatek pozornosti. Jenže sem tam se takovému pocitu neubraním. Dělám dost pro svou dceru?
Chvilku nato, když jsem Natalinku ukládala do postýlky, aby si dala svou ranní chrupku a rychle jsem utíkala opět fotit, jsem pochopila, že takhle to prostě je a bude a jinak to ani být nemůže. V minulosti jsem si často říkala, že jednou přijde můj čas a začnou se mi plnit sny, že jednou budu úspěšná v tom, co mě baví. Jenže tak to nefunguje. Nic nepočká! Všechno může mít člověk tehdy, kdy chce, pokud si zatím jde a usiluje o to! Mohla bych si dát pauzu a mohla bych si říct, že za rok to třeba taky dokážu. Jenže za rok může být všechno jinak! Všechno v životě je tak pomíjivé… Právě dneska mi má pedikérka řekla, že byla se svou kamarádkou na mejdanu a že se opily jako za mlada. Za týden jí ta kamarádka psala, že jí našli rakovinu. To je ten paradox. Nemysleme si, že máme spoustu času před sebou a že něco příjde za rok, za dva či za deset!
Já prostě žiju a žiju naplno. Pokud můžu, tak chytnu každou příležitost za pačesy. Je to prostě tak! Baví mě toho mít hodně, baví mě nestíhat, baví mě být stále aktivní. Nedokázala bych koukat do zdi a nudit se. Jsem tady, žiju svůj život, plní se mi sny. Nejsem ten člověk, co jen mluví, že jednou jeho šance přijde! Já chci aby přišla hned. Život totiž nepočká, život plyne a nikdo nevíme, jak dlouho tady budeme. Proto žijte naplno! Každou chvíli, každou minutu, každý okamžik. Plňte si sny! Dělejte si radost! Nepřežívejte, žijte!
